Jeden ze spoluzakladatelů tohohle webu, mě před prázdninami oslovil, jestli bych nenapsala nějaký článek. Říkala jsem si, proč bych to neměla udělat? Mohla bych přispět pro budoucí i aktuální studenty naší milé Teologické fakulty. Tohle má být o tom, co mi naše fakulta dala.

Sama si říkám, co jsem to za blázna, že o letních prázdninách myslím na školu. Ale je to tak. Jako správný student brigádničím celé léto, abych si vydělala groše a mohla si něco koupit, popřípadě pomaličku, ale jistě poznávat svět. A když se mi už druhým rokem naskytla možnost, brigádničit v Domově pro seniory, nechtěla jsem odmítnout. Přijala jsem tuto práci s vděčností a zvědavostí. Protože letos jsem měla poprvé nastoupit na oddělení jako pracovník přímé péče. Napadalo mě asi 10.000 důvodů, proč to vzdát, proč na to nejsem dost dobrá.

Ještě předtím, než jsem nastoupila první den do práce, jsem dělala velký úklid v pokoji a našla jsem papír, který jsme měli psát v prvním ročníku, zimního semestru na praxi. Měla jsem tam jasně napsané, co očekávám od studia a na jakou cílovou skupinu se chci zaměřit. Taky jsem tam jako správná kritička měla napsáno, s kým ROZHODNĚ DĚLAT NECHCI. Jo, jestli se ptáte, byli tam SENIOŘI. Jestli jsem si něčím v té době byla jistá, tak to bylo právě tohle „K důchodcům mě nikdo nedostane.“

Omyl, Veroniko! Vedoucí praxe mě k nim dostala, a to hned ten zimní semestr v prvním ročníku. Zkusila jsem si to a abych pravdu řekla, trochu jsem se za svůj původní názor styděla. Ať je to, jak je to, naše vedoucí praxe nám vysvětlila, jak se seniory můžeme mluvit a jak se máme soustředit na přítomnost, pokud jsou smutní. Máme hledat to dobré na tom, co se v jejich životě děje.

Byla jsem vůči tomu skeptická. A abych pravdu řekla, bavit se se seniory pro mě byl zpočátku trochu problém. Ale nakonec jsem si s nimi vytvořila takové pouto, že jsem šla letos znovu.

Naše škola mě za dva roky studia naučila spoustu věcí. Ač se to na první pohled nemusí zdát, protože když mě potkáte na chodbě, řeknete si, že jsem bláznivá holka, naše škola mě velmi zklidnila. Především z té pracovní stránky. Jsem mnohem trpělivější a vidím svojí práci jako poslání. Cítím, že mám možnost, být nějak užitečná společnosti, i když jenom malé části. Naše škola, čas a asi i moje osobnost mi dala jeden veliký dar. A tím je dar řeči. Jestli něco umím, je to mluvit. Jestli mě něco naučila praxe, i když malá, je to aktivně naslouchat.

Jestli jsem se něco naučila na hodinách, které jsme měli, je to číst v lidech, možná i více vnímat neverbální komunikaci. Jestli jsem si něco potvrdila na seminářích, je to to, že intuice je v tomhle oboru důležitá, ale člověk se na ní nesmí spoléhat.

Nechtěla jsem tu vypíchnout žádný předmět který mě zaujal, byli bychom tu do zítra. Ale jestli chcete něco zažít a pochopit víc podstatu člověka, ale hlavně lidských cest, které jsou si většinou tak podobné a splétají se, jeďte na 2 dny do Českého Krumlova na Kurz integrované psychoterapie. Asi tam jsem hodně pochopila, co znamená trpělivost a jak je v našem oboru důležitá. Tam jsem se srovnala sama se sebou. Uspořádala si priority a díky ostatním účastníkům pochopila, že každý má problémy. A jsme tu pro sebe navzájem, abychom si pomáhali a dělali si svět o něco hezčí.

Za dva roky na naší fakultě jsem zjistila, že práce sociálního pracovníka je rozmanitá a jednou mě bude bavit. Zjistila jsem, že mě bude naplňovat a že to je moje budoucí povolání, za kterým jsi půjdu.

Psát tu, že se nebojím nastoupit do práce, a že všechno znám, je hloupost. Budu se muset ještě dlouho vzdělávat, vlastně celý život. 😊 Ale prvního září nastupuji na měsíc, na půl úvazku do nízkoprahového zařízení, které pracuje s mládeží. Tak mi prosím držte palce, ať mi tenhle pozitivní přístup vydrží alespoň do druhého září.

A Vám, kteří jste to dočetli do konce, Vám přeju to samé. Spoustu úspěchů, krásných dní, zalitých sluncem a hodně pozitivní energie, nehledě na to, jestli jí budete dávat, nebo dostávat. 😊

Mějte se hezky, mějte se rádi.

Pro studentský web Chcinatf.cz napsala: Veronika Bílková.